aktualizováno: 05.03.2019 10:39:38
Církev československá husitská ve Vlašimi
|
Pro člověka zůstává tajemstvím, proč přišel na svět a kam jeho život směřuje. Ozývá se v něm jakási odpovědnost vůči posvátnosti života. V náboženství, které vyjadřuje vztah k něčemu, co nás přesahuje, člověk dospívá k odpovědím na věčné otázky. "Náboženství je život pod zorným úhlem věčnosti" (T. G. Masaryk). Vztah k transcendentní zkušenosti a nadosobním hodnotám je podnětem i pro to, co se nazývá svědomím, morálkou, kulturou.
Křesťanská víra se považuje za dovršení biblického starozákonního zjevení. Doprovázejí ji naděje a láska. Naděje v Boží milost, která umožňuje odvážný krok do budoucnosti. Před Bohem však může obstát jen člověk se srdcem otevřeným ke smíření a s rukou nabídnutou k odpuštění.
Církev hovoří o dějinách spásy, v nichž se neviditelný Bůh Otec zjevuje ve svém Synu Ježíši Kristu a dává se poznat v obecenství církve, jehož poutem je Duch svatý. Základním rysem biblického náboženství je vztah mezi člověkem a Bohem, který se uskutečňuje modlitbou. Ježíšovo evangelium pak představuje radostnou zvěst o vzkříšení a životu věčném.
 Ježíš, ustanovený Soudce světa (Kresba František Bílek)
Církev československá husitská – náš duchovní domov
Evangelium, radostnou zvěst o Ježíši Kristu přeloženou do staroslověnštiny, přinesli v 9. století na území našeho státu věrozvěstové Cyril a Metoděj, bratři ze Soluně. Slovanská bohoslužba však byla ještě v době Velkomoravské říše potlačena latinskými obřady církve římské. Když se na konci 14. století ocitla církev v hluboké krizi, pokusil se Mistr Jan Hus (upálen 6. 7. 1415) o radikální reformu církve a společnosti na základě obnovy křesťanských hodnot. Husův odkaz v českých zemích nebyl ani po jeho mučednické smrti zapomenut. Z jeho myšlenek vzniklo duchovní hnutí – husitství –, které bylo jedním z inspiračních zdrojů celosvětové reformace. Z husitství vyšla Jednota českých bratří, která zdůrazňovala osobní vztah ke Kristu, křesťanskou kázeň a vzdělávání ve společenství víry. Dílo posledního biskupa české Jednoty bratrské Jana Amose Komenského (1592–1670) přispělo k dodnes platným principům pedagogiky. Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře (1620) nastalo dlouhé období protireformace.
Církev československá husitská (ve zkratce CČSH) hledá své kořeny v myšlenkovém hnutí uvnitř římskokatolické církve v 19. století, zvaném modernismus, jenž chtěl obnovit víru jako tvořivou sílu současného života. V čele radikálního křídla českých modernistů stál profesor náboženství v Plzni ThDr. Karel Farský (1880–1927), první patriarcha budoucí Církve československé. Když Vatikán odmítl tehdy požadované církevní reformy, rozhodli se důslední reformní kněží za souhlasu mnoha věřících v Československu provést reformy cestou činu. Jejím počátkem byla katolická mše v české řeči, kterou sloužili o Vánocích roku 1919. Nová církev byla vyhlášena 8. ledna 1920 v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Její vznik je tedy dílem církevně-politického klimatu v českém národě po první světové válce.
 ThDr. Karel Farský
Provolání jejích představitelů k národu (10. 1. 1920) ukazovalo další cestu duchovního usilování: budovat se jako sbor Páně na základě evangelia Kristova, a to v duchu odkazu Cyrila a Metoděje, Mistra Jana Husa a Českých bratří, ctít svobodu svědomí každého člověka, přijímat podobojí, při bohoslužbách užívat mateřský jazyk, do církevní správy přibrat i laiky a zdobrovolnit celibát. Naše církev se však nepočítá k církvím protestantským, jde o svébytnou reformní církev, která má svoji obdobu například v anglikanismu. Porozumění našla především u obyčejných obyvatel, nepatřících ani k selským rodinám, ani k bohatému měšťanstvu. Ohlasy veřejnosti byly příznivé, a tak se Církev československá stala brzy druhou nejsilnější církví ve státě. Nesporným obohacením českých měst byly její nové kostely. Kromě nich církev přebudovala pro bohoslužebné účely řadu cenných historických objektů, z nichž nejvýznamnější je barokní chrám sv. Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí. Za nacistické okupace se církev podílela na odboji a sdílela utrpení národa.
 Chrám sv. Mikuláše CČSH v Praze
Během svého vývoje prodělala naše církev bouřlivý myšlenkový vývoj. Roku 1963 vstupuje do Světové rady církví a v roce 1971byl její název doplněn o přívlastek husitská, který je chápán jako program. Rovněž název československá se nechápe geograficky, ale duchovně: Vznik církve je spjat se vznikem československého státu, proto si církev i po jeho rozpadu roku 1992 podržela svůj název. Hlásí se k ní ostatně také početné obce věřících v zahraničí.
Církev československá husitská ideově navazuje na tradici starokřesťanskou, hnutí cyrilometodějské, husitství, reformaci a katolický modernismus. Spojení s katolictvím dokladuje liturgický charakter bohoslužeb a vysluhování sedmi svátostí. CČSH postupně dospěla k vlastním věroučným stanoviskům. K významným osobnostem, které formovaly její věrouku, patří zejména profesoři Husovy bohoslovecké fakulty (dnes Husitské teologické fakulty) v Praze Karel Statečný, Zdeněk Trtík a Zdeněk Kučera. Biblická orientace otevřela CČSH důležité poznání, že existuje jedna jediná církev Kristova na celém světě, která je složena z křesťanů ve všech organizacích křesťanských církví. Pro členy CČSH je nejvyšší autoritou a normou víry, života a církve Duch Kristův. Rozumí se jím Biblí dosvědčený Ježíš Kristus, který nás oslovuje v kázání, spásně s námi jedná v obecenství víry, mocí Ducha svatého zapaluje naše srdce a tak se osvědčuje jako živý Pán a hlava církve. Jedině živý Kristus, jehož tajemství vykládá trojiční a christologická nauka, je vrcholným Božím zjevením.
K základům husitské věrouky patří tyto teze:
– Husitská teologie je založena na principu personalismu: Bůh je věčné Ty každého já. V něm lidská osobnost nalézá svůj absolutní protějšek, s nímž vejít do osobního vztahu znamená rozhodující krok k plnosti života.
– S odvoláním na Mistra Jana Husa a jeho následovníky je vyznáván jako jediná hlava církve a nejvyšší autorita živý Kristus, neboť jedině v něm spočívá spása člověka.
– CČSH má zásadně kladný vztah k církevní tradici, vymezila se však jako moderní církev otevřená světu, která usiluje naplnit současné snažení mravní i poznání vědecké Duchem Kristovým. Rozum a víra se zde nepopírají, ale vytvářejí užitečné napětí pro tvůrčí čin.
– Charakteristickým rysem současné CČSH jsou její snahy ekumenické (úsilí o překonání rozdílů mezi církvemi), výsledkem nichž je např. dohoda s římskokatolickou a evangelickou církví o vzájemném užívání křtu. CČSH chce být duchovním domovem pro všechny lidi dobré vůle, k nimž volá slovy Ježíšovými: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Matoušovo evangelium 11, 28)
|
